Od základní školy se toho u mě zas tolik nezměnilo. 😄
Jasně… dnes mám víc účtů, horší záda, občas nespavost, pár povinných závazků a zcela určitě menší dluh na sociálním a zdravotním. 😅
A hračky, se kterými bych si chtěl hrát, jsou výrazně dražší… a tak nějak tuším, že Ježíšek už mi je pod stromeček fakt nepřinese. 😄
Ale jinak?
Pořád stejný dítě s lehce naivní představou, že se život jednoho dne nějak záhadně odemkne…
a já se ráno probudím jako rozumný, vyrovnaný a moudrý dospělý člověk, který přesně ví, co od života chce. 😄
Takže i v tomhle „pokročilém“ věku pořád přemýšlím nad tím…
co bude, až budu konečně velkej. A do té doby prostě improvizuji😄
Nevím, kdo psal tenhle scénář dospělosti…
ale mám podezření, že to nebyl někdo po třicítce 😄
Člověk se snaží držet hlavu nad vodou, ladí si život jak playlist na klidný večer –
trochu práce, trochu klidu, trochu radosti, trochu vzrušení.
Takovej ten základní balíček: fungovat… a ideálně se u toho nezbláznit.
A někde vzadu stejně pořád běží tichý hlas:
„Neměl jsi už náhodou být dál? Vidět víc? Mít víc? Být víc?“
A třešničku tomu všemu dá tvoje vlastní dušička,
když ti nenápadně hodí otázku:
„A jaký to má vlastně smysl? A tohle je jako fakt… všechno?“
Občas si připadám jak brontosaurus, co omylem přežil vlastní dobu. 😅
Funguju… ale svět kolem jede speed x2.
Všichni hustle, grind, 5am routine…
a já jsem rád, že jsem dal 8 hodin spánku, našel klíče
a v tom lepším případě si vzpomněl, kde jsem včera zaparkoval. 🥴
A teď reálně…
co dneska drží pohromadě tebe?
Co tě baví, i když to nedává smysl ostatním?
Na čem ujíždíš, i když bys „měl být už jinde“?
Co je ten malej motor, co tě ráno zvedne z postele, i když se ti nechce?
Je to pes? Gym? Příroda? Rodina? Partnerka? Práce?
Nebo jen pár malejch momentů, kdy si řekneš:
„jo… tohle mi vlastně stačí.“
A nebo jsme prostě generace mileniálů,
co se zuby nehty snaží držet krok ve světě,
který už na nás dávno přestal čekat? 😄
S oblibou říkám: mohlo by být samozřejmě i líp… ale taky, bohužel, i hůř. 😅
Někdo se prý zeptal Billa Gatese, kolik peněz člověk potřebuje ke štěstí.
A on odpověděl: „Vždycky víc, než zrovna máš.“
(Zatímco u mě peníze pořád makají hlavně pro Zlatana. 😅)
Přiznávám, že jsem zpohodlněl.
A že jsem vlastně nejšťastnější, když si sednu doma, otevřu si víno a koukám na dokument o dinosaurech. 😅
V tom svým obyčejným 2+kk, který by podle Instagramu nikoho neoslnil…
Stačí mi půl dne na Discordu nebo v kanclu s lidma, co znám roky.
Smích nad úplnýma blbostma.
A víkend u našich, kde hrajeme Nintendo jak pubertální závisláci. 😆
Nemám všechno,
ale zcela určitě mám přesně to, co potřebuju. ☺️
Život je prostě pecka. ❤️☺️
Takže jestli máš pocit, že ti něco občas chybí
nebo že to nejde podle tvých představ…
věř, že v tom nejsi sám.
A možná to vlastně vůbec není tak špatný, jak to vypadá ☺️
Z pláže rovnou do sněhu.
Ještě nedávno jsem řešil, jestli mám dost ledu v drinku.
Teď řeším, jestli mám dost vrstev pod bundou.
Tělo trochu zmatené. Já tak napůl taky.
Ale život je krásný v +30 i v -10.
Jediný, kdo z toho úplně nadšený nebude, je moje pračka.
😆❄️
Je to vlastně kouzelný, jak během pár hodin přeskočíš na druhou stranu zeměkoule. Kafe chutná jinak, lidi se smějou jinak a čas tam teče tak nějak… po svým. Jako kdyby neměl budík, jen lehký doporučení.
Patří k tomu i nekonečný sezení v letadle, kde zjistíš, že lidské tělo se umí poskládat do tvarů, který by ortoped nahned zakázal.
Jídla doporučený místníma se slovy “trust me” — a tvoje střeva další dva dny křičí: „DEBILE!“
Lidi, co jsou skvělí… a lidi, se kterýma by sis radši vyměnil jen pohled než názor.
Únava, smrad, chaos, zpoždění, vedro, zima. A ten existenciální moment s kufrem v ruce:
„Proč jsem si myslel, že tohle bude jednoduchý?“
A pak jsou tu ty chvíle, kvůli kterým to celý dává smysl.
Náhodný setkání.
Večeře, co se protáhnou hluboko do noci.
Rozhovory, co začnou o počasí a skončí u života.
Večírky s přáteli, po kterých víš dvě věci:
1️⃣ bylo to skvělý
2️⃣ žádná fotka z toho NESMÍ nikdy ven
Upřímně – většinu těch nejlepších momentů z Dominikány jsem ani nevyfotil.
Ne proto, že by nebyly krásný.
Ale protože jsem byl ve stavu, kdy jsem sotva mluvil… natož ostřil foťák 😅
A taky proto, že některý zážitky jsou tak dobrý, že patří jen do hlavy. Ne do cloudu.
Kdybych měl neomezený čas, neomezený finance a ideálně i lehkou nesmrtelnost, projel bych všechno.
Ochutnal každý jídlo.
Naučil se každej jazyk aspoň natolik, abych si omylem neobjednal něco s chapadlama.
Jenže jeden život na tohle prostě nestačí.
A právě proto to funguje.
Protože víš, že to není napořád.
Že se jednou vrátíš domů.
Do zimy, mikin, rýmy a zázvorovýho čaje.
Zpátky mezi svoje lidi, svoje tempo a svoje klasický: „pojď, dáme jedno“.
A teď už vás přestanu otravovat —
protože tímhle příspěvkem jsem oficiálně doma, u televize, v mikině, s čajem…
protože ehm… rýmička no 🥴🍀🌴
Tak zas někdy. DÍKY SVĚTE
V seriálu The Office zazní věta, která se mi zahryzla pod kůži:
„I wish there was a way to know you’re in the good old days before you’ve actually left them.“
A mně došlo, že „dobrý starý časy“ nikdy nepřijdou s upozorněním.
Nezazvoní.
Neřeknou: teď si to užij, protože jednou se tohle budeš snažit marně přehrát v hlavě.
V tu chvíli to vždycky vypadá jen jako další den.
Další smích věcem, který dneska už ani neumíš vysvětlit.
Další noc, co se protáhla do rána.
Další oběd s rodinou.
Další výlet, kde tě sralo vstávání.
Další západ slunce, kterej jsi možná ani nevnímal.
Další polibek.
Další kafe s kolegou.
Tenkrát to byla samozřejmost.
Takový „obyčejný“ okamžik.
A naivní jistota, že takhle to přece bude navždy.
Protože věci, ve kterých stojíš po kolena, nikdy nevnímáš jako budoucí vzpomínku.
Díky té větě si uvědomuju, kolik věcí jsem neprožil naplno.
Kolikrát jsem byl hlavou jinde.
Kolik emocí jsem odbyl.
A že jsem si neřekl:
Hej. Tohle je ono.
Tohle si pořádně užij!
Protože tohle už se znovu nestane.
Dospíváme prostě trochu zbytečně brzo.
Trochu zbytečně vážně.
Svázaní povinnostmi, kalendářem a hlavou plnou „musím“ a „co bude dál“.
Je těžký si připustit, že některý věci už se nevrátí.
Že některé slzy od smíchu znovu nezažiješ.
Že některé chvíle nejdou zopakovat.
A že některé polibky nebyly příslibem ale tichým sbohem.
Čas s rodinou odkládáme, protože ještě je čas.
Psa, co si chce hrát, ignorujeme tak dlouho, až už si hrát nechce nikdo.
Rozčilujeme se na děti, proč se loudají, když spěcháme do práce a pak přemýšlíme, kde jsou sakra ty roky.
A lidé, kteří tu měli být navždy, se jednoho dne stanou jen jménem
Tenhle text píšu hlavně sobě.
Jako připomínku, abych se vykašlal na život ve větách
„až potom“, „až bude“, „jednou“.
A snad se naučím užívat si
každé objetí, jako by mělo být poslední,
každý hloupý vtip,
každé dobré jídlo,
každou dětinskou chvilku s přáteli a rodinou,
každý praštěný nápad,
každou trapnou chvíli,
a každý okamžik, kdy ti klidně jen svítí slunce do ksichtu
a ty jsi prostě rád na světě.
Protože možná…
co já vím…
právě teď žijeme něco,
čemu jednou budeme říkat:
„ty starý dobrý časy.“ 🍀❤️
Leden. A zase tu jsou ty stejný vtipy.
„Ledňáčci zase přišli.“
„Zabírají stroje.“
„V únoru snad zmizí.“
Každý rok stejný 🥴
Upřímně?
Já jsem za každý nový obličej fakt rád. ☺️
Protože se tím buduje skvělá komunita
a já osobně na lidi z fitka nedám dopustit.
A hlavně proto, že vím, jaký to je přijít poprvé.
Nevíš, co si vzít na sebe.
Nevíš, co si vzít s sebou.
Nevíš, jak to tam funguje.
Nevíš, jestli to dáš.
A stejně si řekneš:
„Hele… zkusím to.“
I přes blbý kecy na internetu.
I přes pochybnosti okolí.
I přes ten hlas v hlavě:
„Co když jsem tu špatně?“ 😅
První týdny jsou chaos.
Nevíš, jestli je to stroj na nohy, záda,
nebo teleport do jiný dimenze.
Každý má sluchátka, výraz „neotravuj mě“
a ty se bojíš, že si sedneš na něco,
co je svatý grál místního alfa samce
a dostaneš veřejnou bídu.
Ale realita?
Většina z nás jsou normální lidi.
Jen si sem chodíme vyčistit hlavu,
zvednout ego o pár kilo
a občas si připomenout,
že záda bolí i bez toho,
abys byl starý.
Takže jestli o tom teprve přemýšlíš,
jsi nervózní, nevíš, jak začít,
nebo máš pocit, že
„nejdřív musíš zhubnout, zesílit, zlepšit se“…
nemusíš.
Fitko není odměna.
Fitko je nástroj.
A jestli už jsi ledňáček:
vítej.
Ptej se.
Rozhlížej se.
Dělej chyby.
Nikdo tě neukousne.
A když jo, tak jen proto,
že má málo sacharidů. 😅
To, že jsi přišel, je půlka práce a máš můj respekt.
Ta druhá půlka je prostě jen… přijít znovu.
A znovu.
A pak už tě nikdo řešit nebude 😏
protože budeš jeden z nás.
Vítej v lednu.
A klid… v únoru tě tam rád uvidím znovu. 💪
(Teda… až vyležím tu smrtelnou rýmičku 😅)
Začnu pokrytecky a na dnešní dobu trochu z jiné strany, ale… Nemusíš dnes do fitka, pokud nemáš sílu, chuť ani energii.
Vážně se nic nestane. (Byť po mentální stránce uznávám, že je to nejlepší terapeut.)☺️
Nicméně, kam se podívám, tam dokonalý těla, zářivý úsměvy, skvělé formy a videa lidí, co doma zvládnou uvařit snídani jak z Michelin restaurace🥴 A občas si říkám: „Kde na to ti lidi berou čas… a hlavně peníze na živobytí? 😅“
Já mám aspoň tu výhodu, že nemám pevnou pracovní dobu a život realiťáka mi umožňuje denně vymyslet spoustu nesmyslů. Ale upřímně obdivuju každého, kdo po X-hodinové šichtě přinese nákup, uvaří, vypere, uklidí, vyvenčí psa a v těch nejlepších případech ještě zvládne děti…
A pak — jako by nic — najde sílu jít do fitka.🫠
A to všechno jen proto, že algoritmus (pokud ho máš stejně pomatený jako já) ti servíruje borce se zadama jak pterodaktylí křídla a frajerky se stehnama a prdelema jak kentaur. A v tobě začne hlodat ten malý pocit méněcennosti.
Znám to. Jednou jsem šel potřetí za den do fitka jen proto, že jsem si pustil Pobřežní hlídku se Zacem Efronem a připadal si jak sráč.
Ale možná to někdo potřebuje slyšet:
To, že máš práci, povinnosti, vztahy, rodinu, psa, co žere koberec, a mozek na úsporný režim… neznamená, že by ses měl cítit provinile, když nejsi „dokonalá verze“ sebe sama. A že se nedokopeš každý den jít cvičit.
Takže: Dělej věci ze srdce, ne z tlaku. Koukej na hezký fotky, ale neměř podle nich svou hodnotu.
A upřímně? Ani mně na tyhle fotky nereagují lidi, kvůli kterým je fotím. Reagují mi hlavně kluci ze všech koutů světa. (Díky, pánové — ale nejste moje cílovka 😅)
Takže když dneska nezvládneš fitko, nic se neděje. Jestli zvládneš den — vyhrál jsi.
A hlavně: neřeš steroidy, ozempic a „zkratky“, co internet tlačí.
Tvůj život má vlastní čas, směr i tempo.
Nemusíš to hrotit. 💪☺️
A co si budem — Ty nejhezčí holky mívají partnery s pupíkem.😚 A nejhezčí borci? Ti píšou stejně mně na tuhle fotku… takže smůla 💪😅
